La recherche l´autre coeur
Z jedné přednášky (studentský Velehrad 2008) a z jedněch zápisek...:
Příběh jednoho srdce
Že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, je jaxi jasná věc. Vždyť Bůh řekl: učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby. (Všimněme si, že Bůh neříká MÝM obrazem, ale NAŠÍM obrazem). A tak Bůh stvořil člověka, jako muže a ženu je stvořil, neboť On sám řekl: není dobře člověku býti samotnému.
Takže plnost lidství je tedy nutně v bytí dvou srdcí, které se pak stávají jedním. Dvě srdce se pak stávají jedním člověkem - jednou duší...Dvě bytosti se tak stávají jedním plným obrazem Božím, jedním člověkem, který, ač navenek dva, dvě srdce, jsou uvnitř 1 duše, tak jako je Bůh navenek 3, tak uvnitř je jeden.
A k tomuto posvátnému obrazu Božímu, k této kráse stvoření, je pozván každý z nás. Každému z nás je připraven tento posvátný dar, tento krásný a plný tajemnství dar Boží.
Ale jak tento dar přijmout? Jak ho najít? Jak ho objevit? Jak ho rozpoznat? A jakou cestou za ním jít? A kudy? Jak najít to druhé srdce, které Bůh stvořil, abychom s ním byli jedno. Kde je to druhé srdce, ta druhá 1/2, bez které je Boží obraz jaxi neúplný, pokřivený, nesložený, nedomalovaný...?Kde je to druhé srdce, které je někde na Zemi, ale my nevíme kde?
Těžko to může dopadnout jako v pohádce, kdy se hlavnímu hrdinovi zjeví anděl v sněhobílém plášti, nesa na dlani to druhé srdce, které hledáme. Ale, protože dobro vždy vítězí nad zlem, i mimo pohádky, zbývá tu naděje, že, kdo s láskou hledá - najde.
A tak nám nezbývá, než se sebrat, jít a hledat, vydat se na dobrodružnou a riskantní, ale krásnou cestu hledání. Ano, vydat se hladat až na sám kraj světa, až na jeho konec - až na konec Svého světa, Svého JÁ.. To je ta cesta dobrodružství, cesta riskantní, cesta života. Ano ta cesta je tak riskantní, neboť tu jde o život, je tak krásná, ale zároveň nebezpečná, že muže může stát život...Ale muži touží po adrenalinovém dobrodružství, po hlednání cíle, po naplnění jejich tužeb...A ženy zas po tom být nalézány, být dobývány, po tom, by při riskantní cestě, kde jde o život, bylo jedno srdce tím druhým nalezeno...
A ta cesta se podobá cestě lesem, hustým lesem, cestě bodavým hložím a houštím. Je to cesta křovinami, cesta prachbídná, místy neviditelná, často se ztrácí v kamení, v blátě...A pak i my se v ní často ztrácíme a jdeme mimo, jinam. Často i nás svádí stromy okolo, často nás svádí nové pohledy na cestu, nové výhledy na cestu z lesa a z křoví. Někdy se cesta rozšiřuje a my jdeme rychleji, jasněji, s větší nadějí, s větším nasazením. Někdy cestu hledám za šera, či dokonce za tmy, v křoví, v trní v nepříjemném mlází či v kamení sebe sama. Často je třeba odsekávat větve okolo sebe i v sobě - uvnitř, často musíme přeskočit ten potok, tu řeku před sebou i v sobě...
A když se nám pak zdá, že nemůžem jít dál, že nevíme kudy kam, objeví se Milost Boží, jakési andělské vnuknutí či větší citlivost pro danou situaci, nebo větší citlivost vůči tomu druhému srdci a nové síly jsou nám dány. Snad je to znova nabytá touha po lásce, po doplnění, po nalezení... A je potřeba znovu se vydat na cestu...
Až jednou, snad na konci sil...ANO, jistě na konci sil, na konci světa, na okraji útesu, na kraji srdce a na okraji svého JÁ. Ano, TAM, kde je slyšet bouřící příboj tříštící se o útes našeho já, tak až tam na konci riskantní cesty ven ze sebe, jednou zříme tu krásu stvoření. Až tam na konci svého já poznáme krásu tříštící se vody, ten třpytivý jas, který je mimo nás, ale kvůli kterému jsme sem na toto místo, an ten okraj srázu, přišli. Tu nás zahltí pocit blaženosti z riskantní, ale nádherné cesty, jež, zdá se, končí u útesu našeho já. V tu chvíli náz zaplaví radost z moře, a z oceánu nekonečnosti, jež jsme právě objevili...
Ale bylo to pouhé zdání, pouhé zdání konce...Čeká nás ještě ten krok (pro někoho do neznáma), krok do Božích vod. Ano, čeká tu ještě ten krok do jistých, ale někdy nepochopitelných vod Božích, kdy, NE naše odvaha, NE my, ale ON a NAŠE důvěra v něj, nás povedou dál. On a naše důvěra v Něj jsou nyní naší loďkou v celém oceánu Jeho vod. Tu nezbývá, než jet ještě dál, ještě dál, k tomu cíli, ke kterému jsme povoláni. A tu jízdu v oceánu Jeho vod bude určovat míra naší odevzdanosti a důvěry ve vztah Otce a Syna a Ducha.
A v tom moři nekonečna, kdy budeme na půli mezi nekonečnými hvězdami a hlubokými příkopy oceánu, v tom moři věčnosti a oceánu důvěry na nás tím silněji působí přírodní vlivy, čím jsme dál od kdysi pomyslného konce na útesu... Znenadání se objevují bouře, vichřice a obrovské vlny, se kterými my už sami nic nezmůžem - dokáže to pouze naše důvěra v Jeho moc a záchranu...
Až jednou ošlehaní větrem a slanou vodou, přežijeme mnoho bouří, vichřic a vlnobití, až jednou, se silnou důvěrou v srdci, narazíme na Ostrov a vystoupíme na tu neznámou zem, na tu zem, kterou jsme tak douho hledali - zaplaví nás opět ten pocit neskutečného štěstí, blaženosti a pokoje...Že už jsme konečně na tom místě, že jsme s důvěrou v tom ráji...Pocit euforie jen doplňují probleskující obrazy z naší cesty, jak jsme vše opustili, došli až na kraj svého světa, přepluli oceán důvěry, a že přes veškeré bouře, přes veškeré krásné a okouzlující jiné ostrovy, stojíme na zemi, kde se cítíme doma...
Neskutečná důvěra a pocit euforie nemůže zničit ani to, že to druhé srdce na pláži ještě není, že nás nepřišlo vítat, ale že se to druhé srdce někde ukrývá, někde v houští ostrova. To, že je to druhé srdce skryto naším očím nás nabádá, že teď zbývá zapojit to poslední, ano, teď je třeba hledat již jen a pouze naším samotným srdcem...Srdcem plným touhy a lásky a toho krásného pocitu z dobrodružné cesty
Nyní zbývá hledat s nadějí, s vytrvalostí, že je to již tady, že tento ostrov je ten pravý...A čekají nás podobné překážky, jako v našem srdci, v našem světě, jako na té naší cestě, kterou jsme šli na náš kraj světa, na okraj našeho útesu, na okraj našeho já. Ty překážky tu jsou, a čím více se prodíráme do nitra ostrova, tím je jich více, čím více kroužíme kolem toho druhého srdce, tím je více těch klacků, co je třeba odstraňovat, tím více je třeba dávat pryč to listí, ty větve a tu hlínu, abychom to druhé srdce lépe viděli a poznali.
Ano, okolo je spousta větví, ať už suchých, zetlelých, či svěžích zelených, které je třeba odstranit, abychom lépe viděli, lépe nalézali. Občas se objeví slunce a ozáří nám to místo kolem toho srdce, občas ozáří tu cestu, občas slunce pomůže v pohledu.
Občas to ale vypadá, jako bysme si to srdce snad měli složit sami, že ho musíme jaxi objevit, složit jako mozaiku, zcela nechápavě a nepochopitelně. A taktéž nechápavě a nepochopitelně bereme do ruky slunce ozářené kousky a skládáme tuto mazaiku druhého srdce. Jednou bereme ten či onen kousek, každý jinak dlouhý, a díváme se jak ladí dohromady, jak vytváří stín a jak začínají mít tvar. Těch kousků je mnoho a jsou tak rozdílné...A kolik se jich musí vyhodit, kolik se jich nahradí, a kolik se jich nehodí, kolik jich musíme vzít zpět...A přibývá to pomalu, ale se slunce v zádech, v jeho světle a jasu to jde. Pomalu, ale jistě. S vytrvalostí. Noboť dojít někam s odvahou, to jde,ale zůstat na tom místě a skládat a vytrvat a trpělivě tvořit mozaiku, to chce, absolvovat tu riskantní cestu na konec svého světa, plout po moři pokory a důvěry a zas se vydat hladat na ten správný ostrov...
Ta mozaika toho druhého sdrce se tvoří postupem času, čím dál tím rychleji. Tím rychleji, čím více to druhé srdce poznávám, čím více poznáváme, čeho je třeba přidat a co je třeba ponechat, co je třeba vyhodit či nahradit. Při tom všem zapojujem to zcestovalé srdce naše...Až pak na konci...
Najednou zjistíme, že to srdce stále ještě není jaxi, že by tam přece ještě mohlo být to a to, a nemuselo být tohle a tohle....
Ba, právě...teď zbývá totiž udělat ten krok poslední...nechat to plavat! Již je to! Teď ! Právě teď! Již je to hotové. Srdce je poskládané - stačí to jen přijmout, ano stačí ho jen přijmout, přijmout, přijmout...Přimout ten obraz, ten ostrov, ten stav tu situaci...
.
.
.
A v tu chvíli nás vše spadne, a my jsme najednou jaxi lehcí, jako andělé, jako svobodní v Bohu, a vradostné euforii skáčeme kolem toho druhého srdce a kříčíme a radostí výskáme a taky štěstím a tancujeme kolem toho srdce bujaré tance zpívajíc věčné písně, které jsou z našeho srdce rovnou do toho druhého...
Je to stav nekonečna a nesmrtelnosti, poté, co nežijeme věcí, ale duchem! Věčné věci pominou, ale ducha zabít nelze!
V tu chvíli nalezení, přijetí, v tuchvíli radosti a lásky, v tu chvíli euforie, ano v tu chvíli, kdy jsme nalezli to, pro co jsme dali svůj život všanc, v tu chvíli jsme NESMRTELNÍ. V tu chvíli jsme VĚČNÍ. V tu chvíli se rodí LÁSKA. Ano, v tu chvíli se zrodila LÁSKA.
A LÁSKA NIKDY NEPŘESTÁVÁ...